Poté, co česká politická elita převzala moc na území bývalého českého království, počala budovat i administrativní strukturu, která umožnila návrat legionářů zpět a jejich začlenění do života. Úřad Kancelář československých legií měl ve své kompetenci starost o sociální, finanční a zaopatřovací. Legionáři byly taktéž definováni zákonem.[1] Tato definice pak sloužila jako podklad vydání osvědčení o bytí legionářem, ke kterému se vázaly sociální výhody a poskytování pracovních míst. Legionáři tak byli sociálně preferovaní a bylo jim podle zákona bylo v novém státě vyhrazeno 50 procent uvolněných míst v určitých kategoriích státní správy a některých veřejných službách. Kolem 20 tisíc legionářů bylo umístěno ve státní správě v prvních dvou letech existence ČSR. Přirozeně se také stali součástí armádního důstojnictva, kde tvořili v třicátých letech jednu třetinu.
Legionáři také disponovali silnou hospodářskou základnou, ve které významnou roli hrála Legiobanka, instituce vytvořená již na Sibiři. Byla spíše střední velikosti a pokud se podílela investičně na nějakém projektu, často také instalovala do vedoucích pozic legionáře. Měla reputaci vlivného peněžního ústavu, také díky svému propojení se státní ideologií, legionářskými institucemi a Hradem.[2] Sociální podpora svých členů byla také jednou z hlavních náplní práce regionálních jednot legionářských institucí. Legionáři byli vysoce organizováni i po návratu do vlasti a důležitým produktem jejich institucí byla i činnost jejich vydavatelských domů. Literatura o legionářích byla ovšem jen menší částí titulů, jenž byly dány na trh, a který bychom mohli nazvat legionářskou literaturou. Hlavním vydavatelskými řadami byla především beletrie. Vydavatelské domy byly spojeny s legionářskými institucemi, byly součástí jejich ekonomických aktivit a agendy.
Literární produkce legionářských institucí představuje svébytný a rozsáhlý fenomén v éře první republiky. Rozsáhlou část tvoří romány a paměti, často s tématikou prvního odboje. V literárních dějinách si získala specifické místo v meziválečné literatuře, kdy jejich tvorba byla motivována snahou nenechat zapomenout válečné prožitky legionářů.[3] Své místo v dějinách literatury získala skupina románů takzvané legionářské literatury, z nichž nejvýznamnějšími autory jsou František Langer, Josef Kopta, Rudolf Medek, Adolf Zeman či Jaroslav Kratochvíl. Protože jsou všichni vojáci, v jejich dílech se zrcadlí autenticita prožitků a hranice mezi nimi a pamětmi je dosti tenká a i proto je chápána jako možný pramen poznání pro bádání o legionářích. Značná část z nich je v dějinách literatury chápána jako díla kvalitou spíše amatérská a podprůměrná. Jako jistá výjimka jsou chápání Josef Kopta a Rudolf Medek, jehož romány byly oceněny Státní cenou a jeho drama Plukovník Švec bylo uvedeno v Národním divadle v roce 1929. Inscenace byla divácky velmi úspěšná, byť zároveň vyvolala vlnu kritiky estetiků.[4] Značná část autorů, kteří jsou spojeni s výstavbou legionářské tradice, má souvislost s Informačně osvětovým odborem Odbočky Československé národní rady na Rusi.[5] Osvětová literatura je častí jejich literární produkce.[6]
Pojem osvěta v legionářském pojetí spíše znamenal to, co bychom dnes nazvali kulturou.[7] Definice vycházela z prostředí světové války, kde byly kulturní aktivity chápany jako prostředek osvěty a propagace. Protože toto hnutí bylo z velké části vybudováno zdola na základě sdílených idejí a jeho světový názor byl veden antiaristokratismem a plebejstvím, otevření a publikovaní svých činů nejširším masám bylo pociťováno nejen jako propagace, ale jako morální imperativ. Osvěta byla zaměřena na edukaci nejširších vrstev obyvatelstva, tudíž její tematická šíře je daleko rozsáhlejší, než literatura o legionářích. Osvětový charakter nakladatelství se pak projevil především ve vydávání filozofické literatury (díla Emanuela Rádla či Jana Blahoslava Kozáka), historické a to zvláště o husitství a také sociologické, politické či národohospodářské. Do korpusu vydaných děl patří i historická díla jako F.M. Bartoše, Josefa Werstadta, Jana Slavíka, Václava Novotného, Zdeňka Nejedlého nebo protestantských teologů Josefa Lukla Hromádky, Ferdinanda Hrejsy či Jana Blahoslava Kozáka. Některé edice pamfletů jsou výsledek kampaní, jako například cykly přednášek o československé revoluci, o demokracii, o válce, o významu školy v demokratickém státě atd.[8] Ve třicátých letech pak celá edice směřovala k vyrovnání se s fašismem.
Tyto instituce jako vědomí nositelé legionářské tradice jsou obsahem zbytku této kapitoly v kontextu jejich literární produkce. Jedná se o:
[1] Zákon č. 462 Sb. zák., Sbírka zákonů a nařízení, Praha, 1919.
[2] MICHL, Jan. Legionáři a fenomén legionářství v moderní čs. státnosti. Praha, 2008. Disertační práce. FFUK, Ústav českých dějin. Vedoucí práce Doc. PhDr. Ivan Šedivý, Csc. Oponent práce doc. Jan Galandauer, CSc., DrSc. Str. 86
[3] KUČERA, Martin. K zrodu, rozvoji a skonu legionářské literatury. In: Legie a Múzy. K historii československých zahraničních vojsk v letech 1914-1920 / Praha : Památník národního písemnictví 40, (2008,) s. 7-38. Str. 16
[4] LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. Česká historie. ISBN 978-80-7106-963-8. Str. 560
[5] VÁCHA, Dalibor. Výstavba moderního československého mýtu. Legionáři a legionářská literatura jako jeden z jeho základních kamenů. In: BLÜMLOVÁ, Dagmar. Čas optimismu a ctižádostivých nadějí: prezentace a reprezentace české vědy a kultury v prvním desetiletí samostatného státu, 1918-1929. České Budějovice: Společnost pro kulturní dějiny, 2009, s. 357-378. Jihočeský sborník historický, 1. ISBN 8090444601. s. 357-378.
[6] Kromě náčelníka tohoto odboru, Josefa Kudely, se setkáme se jmény jako Rudolf Medek, Josef Kopta, Adolf Zeman, Pavel Fink, František Langer. Z dalších, již méně známých jmen se objevuje Josef Nemasta, Jan Klepáč a Jan Rada.
[7] KUDELA, Josef. Přehled osvětové činnosti v československém zahraničním vojsku (legiích). In: Almanach osvětové práce v našem vojsku: (za hranicemi i doma). Praha: Výchovný odbor MNO, 1925.
[8] SYCHRAVA, Lev, Vojtěch BENEŠ a Karel ZMRHAL. Jak splníme odkaz naší revoluce?. 2. Praha: Svaz národního osvobození, 1924. Knihovna Svazu národního osvobození, 1. Str. 45
[9] stálé členy redakce patřili autoři osvětové literatury jako Lev Sychrava (7 titulů), Květoslav Hřivna (1 titul), Karel Zmrhal (3 tituly), Václav Cháb (2 tituly)
[10] který měl okruh přispěvatelů jako Josef Kudela (56 titulů), František Bednařík (9 titulů), Vojta Beneš (6 titulů), Rudolf Medek (12 titulů), Jaroslav Papoušek (7 titulů), Rudolf Raše (1 titul), Lev Sychrava (7 titulů), František Šteidler (5 titulů), Josef Patejdl, předseda ČsOL, (3 tituly) představují prakticky polovinu titulů analyzované literatury.
[11] Byla po celé meziválečné období vedena Rudolfem Medkem, autorem 12 titulů osvětové literatury a dalších románů, básní a divadelní hry.
