Legionáři se po příjezdu do nové republiky začali spontánně organizovat do spolků a unifikace organizací vyvrcholila v lednu 1921 na tzv. Karlínském sjezdu, kde byla ustanovena Československá obec legionářská s nárokem reprezentovat všechny legionáře. Postupně v průběhu roku 1921 ji lokální organizace legionářů uznávaly za svoje ústředí. Na konci dvacátých let představovala mohutnou sílu s 50 tisíci členy. Organizace ČsOL byla založena na třístupňovém modelu, který byl převzat od Sokola, takže základní organizace byly roztroušeny po celém území nové republiky podle linie ústředí, župa, jednota. Jednoty pak organizovaly spolkový život na lokální úrovni obcí a mohly mít jak desítky, tak pouhých pár členů.
Československá obec legionářská patřila bezpochyby ke skupině Hradu.[1] Zdá se také, že byla nepřímo finančně Hradem podporovaná, minimálně v počátcích, a ačkoliv chybí přímé důkazy, nepřímé se zdají tomu nasvědčovat.[2] Stát také dotoval periodikum Národní osvobození, které bylo personálně spjaté s ČsOL a Svazem národního osvobození. Tento deník zprostředkovával zájmy a postoje Hradu a zvláště Eduard Beneš mohl nabízet své argumenty veřejnosti skrze přední mluvčí obce, Masaryk zde anonymně přispíval své texty v takzvaném sporu o osvobození, ale i v jiných případech. Čsol byla výrazně spojena s Národními socialisty a něco méně se Sociálními demokraty. Legionářská družstva, opět personálně propojená jednotlivými legionáři s mateřskou institucí, disponovala třemi hlavními vydavatelskými domy. První z nich byl Čin, který se soustřeďoval na beletrii a byl autorizován k vydávání Masarykových děl,[3] druhým Moravský legionář (vedl Josef Kudela), který byl soukromý družstevní podnik, přesto propojený personálně a ideově s ČsOL a vydával často paměti a za třetí také nakladatelství Pokrok.
Jako všeobecný cíl si ČsOL vytkla střežení hodnot, za které bojovali v průběhu války a jejíž zhmotněním byl nový stát. Tento soubor hodnot byl zakotven ve státní ideologii nové republiky, byl výše označen jako osvobozenecká tradice. V tomto rámci mohl být zároveň program legionářů jako občanů nového státu vyjádřen například takto:„Musíme živiti tradicí legií, musíme stále pomáhati v duchu legií živiti národní brannost, kdekoli působíme, ať jako činně sloužící v armádě republiky, ať v jakémkoli občanském povolání.“[4] Programové vymezení bylo vedeno po třech liniích: proti nacionalismu, který se stal šovinismem a zároveň proti III. Internacionále a v neposlední řadě proti klerikalismu, ve kterém v Masarykovském smyslu viděla ztělesnění principu teokracie. Programovým základem ČsOL byla Washingtonská deklarace, kde se nachází požadavek odluky církve od státu, avšak ČsOL programově ostřeji deklarovala, že bude podporovat protiklerikální boj. Byl to výrazný posun od první světové války, kdy legie byly sekulární. Za hlavního ideologa bývá považován novinář a politik Lev Sychrava, jenž byl také znám svým výrazným antiklerikalismem. Pozitivním cílem bylo udržovat demokracii, která byla chápána jako udržení suverenity. Ikonami tohoto snažení byly Hus, Komenský, Dobrovský, Havlíček a na prvním místě Masaryk. Protože se považovali za nositele revoluce, očekávali reakci a v dikci hnutí bylo, aby na tuto odezvu byli připraveni. Stejně tak měli být legionáři nadstraničtí, odvozujíc své postoje z morálky. Přes deklarace o nadstranickosti, byla Čsol orientována výrazně nalevo v demokratickém politickém spektru.[5]
Protože pouze legionáři podle zákona mohli vstoupit do ČsOL, ale jejich cíle vyžadovali spolupráci dalších složek, byl založen Svaz národního osvobození, jeho sesterská organizace příznivců nelegionářů, která amplifikovala vliv a členstvo legionářů. Obě organizace byly úzce propojené a reprezentují téměř totožný soubor hodnot. Podobně i zde bylo programovým cílem: „Naše odbočky SNO budou míti další úkoly: aby se ke společným slavnostem, ke společným oslavám 28. Října, 7. Března, 6 července, k oslavám padlých legionářů a vojáků, u příležitosti vztyčování pomníků na jejich paměť, k význačným přednáškám všeobecně pro problémy demokracie důležitým a konaným mimo rámec politických stran shromažďovaly všecky pokrokové politické i nepolitické činitele a organisace z osady nebo okresu a kraje.“[6] Klíčovým aspektem programu těchto dvou institucí bylo „ šíření legionářské tradice“.[7]
[1] KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české XIII. (1. vydání). Litomyšl: Paseka, 2000, 822 s. ISBN 9788071858355152. Str. 245
[2] MICHL, Jan, Legionářské organizace v Československu (1920-1938), Historie a vojenství: časopis Historického ústavu Armády České republiky. Praha: Historický ústav Armády ČR, Historie a vojenství, 2007, roč. 56, č. 4, s. 4-23. Str. 8
[3] BOKOTEJOVÁ, Helena. Časopis Čin v letech 1929 – 1939. Praha, 2013. Diplomová práce. UK, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Vedoucí práce Martin Sekera. Str. 57 – 58
[4] KUDELA, Josef et al. Bělgorod : Přednášky, vzpomínky, zpráva. Brno: Moravský legionář, 1930. Knihovna československé revoluce: řada I, 24. Str. 28
[5] ŠEDIVÝ, Ivan. Vznik Nezávislé jednoty československých legionářů. Historie a vojenství: časopis Historického ústavu Armády České republiky. Praha: Historický ústav Armády ČR, 1996, roč. 45, č. 6, s. 47-61. ISSN 0018-2583.Str. 49
[6] BENEŠ, Vojta. O lepší svět: výbor z článků, úvah a statí. Praha: Svaz národního osvobození, 1928, 120 s. Knihovna Svazu národního osvobození, 54. Str. 27
[7] Paragraf 3 organizačního řádu SNO obsahoval: „Prostředky k dosažení cíle jsou : pořádání sjezdů, členských i veřejných schůzí, manifestací, přednášek, divadelních představení, debatních a společenských večerů, poučných vycházek, zakládání knihoven, čítáren a výstav, rozšiřování poučného tisku, propagace o dějinách legií a osvobozovacího boje, pěstování bratské družnosti mezi členy a účinné lásky k bližnímu, uskutečňování snah sociální péče a hospodářské svépomoci.“ In: HAIN, Alois. Za vnitřní svobodou národa: snahy, cíle a organisace svazu Národ. osvobození. Praha: Svaz Národního osvobození, 1928. Knihovna Svazu Národního osvobození. Str. 62-63
